Dvě tuny mouky denně. Takové množství proměňují kutnohorské Středovy pekárny ve voňavé dobroty. Kromě pekařské klasiky v podobě chleba a rohlíků se specializují na rozmanité druhy sladkého pečiva. „Tím jsme vyhlášení a lidem moc chutná,“ říká Josef Němec, který se v rodinné pekárně se stodvacetiletou tradicí stará o obchodní záležitosti. Aby také tento rodinný podnik sladkým pečivem vyhlášený nebyl, když jeho prapradědeček začínal v roce 1904 v Kutné Hoře s výrobou sušenek.
Historie vaší firmy se píše už od začátku dvacátého století. Máte z této doby nějaké zprávy a záznamy?
Víme, že můj prapradědeček Jan Středa měl v Kutné Hoře od roku 1904 sklad obilovin a otrub. Povedlo se mu taktéž zakoupit stroj na výrobu sušenek, čímž vlastně položil rodinné pekařské základy. Sklad vedl a sušenky pekl až do druhé světové války, kdy měl potíže s režimem a s nástupem komunistů k moci byl jeho podnik znárodněn a stal se součástí Středočeských pekáren. Po revoluci podnik v restituci získala naše rodina zpátky. Babička Jana s dědou Jaromírem se pustili do rozsáhlých oprav, pořídili nové pece a peklo se dál.
Jak si vedou Středovy pekárny dnes?
Celkem dobře, ale s rozmachem hypermarketů se pro nás, malé pekaře, podmínky značně ztížily. Zanikly venkovské obchůdky, kam jsme mohli zboží dodávat a jsme rádi, že máme síť vlastních prodejen a zákazníky, kteří před nákupem ve velkých řetězcích stále dají přednost komornějším krámkům.
Kde všude voní pečivo ze Středových pekáren?
Tři prodejny máme přímo v Kutné Hoře, dvě pak v Kolíně a po jedné v Čáslavi a v Praze.
Kromě klasiky v podobě chleba, rohlíků a housek nabízíte i rozmanité druhy sladkého pečiva a zákusků. Co z vašich výrobků zákazníkům nejvíc chutná?
Právě to sladké. Jsme jím vyhlášení široko daleko. O věhlas našeho sladkého pečiva se zasloužila především moje maminka Kateřina, které na něm hodně záleží a stále vymýšlí, co nového do sortimentu zařadíme. Začali jsme dokonce dělat i kremrole, které si lidé velmi pochvalují. Každý týden jich prodáme okolo patnácti stovek. Zákazníci si pochvalují jejich křehkost a nadýchanou náplň.
Tak mě napadá – kolik mouky denně na všechny vaše slané i sladké dobroty spotřebujete?
Denně se u nás protočí dvě tuny mouky, což je pro člověka, který se v pekařině běžně nepohybuje, nepředstavitelné množství. Ale pro nás od fochu to není zase až tak závratné číslo.
V kolik hodin začíná být u kolik hodin začíná být u vás v pekárně živo?
Záleží na tom, v jakém provozu. Máme dva – jeden na slané pečivo a druhý na sladké. Sladké jede na denní směnu od pěti do patnácti hodin. Naopak na slaném provozu držíme noční od sedmi hodin večer do pěti ráno, aby si lidé mohli k snídani koupit křupavé rohlíky a čerstvý ještě teplý chleba.
Na teplý chleba z pece jsou lidé hodně zvyklí, že?
Ano to jsou i když správně by se měl chleba nechat po upečení odležet, aby takzvaně dozrál, ale i přesto vůni a chuti teplého chleba občas nejde odolat.
Pokud si mají zákazníci vybrat, volí raději rohlíky, nebo housky?
Rozhodně rohlíky. V počtu prodaných kusů oproti houskám jednoznačně vedou. Těžko říct, čím to je. Lidé jsou na rohlíky asi více zvyklí. I když říkají, že housky máme chutné a poctivé, stejně v pomyslném souboji vyhrávají rohlíky.
Tuším, že v pekařském slovníku nenatrefíme na pojem nuda…
To vůbec ne. Ve výrobně to musí frčet. Stejně tak ve skladu a na rozvozu. Aby se pečivo dostalo včas k zákazníkům, musí celá pekárna šlapat jako dobře namazaný stroj.
Kolik zaměstnanců vlastně stojí za vším tím rozmanitým pečivem ze Středových pekáren?
O výrobu slaného pečiva se stará celkem sedm zaměstnanců. Těm práci usnadňují stroje, takže i v menším počtu dokážou napéct velké množství chlebů, rohlíků či housek. Kdežto sladké pečivo si žádá ruční výrobu a je zapotřebí větší pečlivosti, tudíž zaměstnává na dvacítku lidí. Všem našim zaměstnancům patří velké poděkování za jejich poctivou práci, píli a nasazení, bez které by Středovy pekárny nebyly tím, čím jsou.
Kdyby mohl váš prapradědeček a zakladatel podniku Jan Středa, po němž nesou pekárny jméno, nahlédnout do současnosti, myslíte, že by byl s tím, v co se proměnil jeho původní sklad obilovin a výrobna sušenek spokojený?
To je velmi záludná otázka, na kterou není jednoduché odpovědět. Snažíme se vést podnik co nejlépe a pokračovat v tom, co po revoluci začali děda s babičkou. V tomto ohledu si velice vážím svojí maminky, která do pekáren dává srdce a velké osobní nasazení a je nám příkladem. Takže pevně věřím a doufám, že by spokojený byl.
Foto: Archiv Středovy pekárny
Buďte první! Přidejte komentář