Zazní-li v Jihlavě slovo dobrý skutek, můžete si být jisti, že se na něm nějakým způsobem podílí i Pavla Paseková, drobná kavárnice s velkým srdcem, kterou nezastaví požár ani povodeň. Pokud se naopak dostanete do průšvihu, obzvláště na silnicích, vytáhne vás z něj její manžel, majitel profesionální odtahové služby Milan Paseka. A to 24 hodin denně.
Nemáte čas číst? Poslechněte si článek v audio verzi.
Pavlo, Milane, než podrobně rozebereme vaše podnikání, řeknete nám, jak je možné skloubit rodinný život s tak náročnými a odlišnými profesemi? Vaše odtahová služba zajišťuje stovky výjezdů měsíčně po Vysočině a jižní Moravě, k tomu se brzy chystáte otevřít čtvrtou kavárnu, dokonce v zahraničí. Vídáte se doma občas?
Milan Paseka (MP): Když jsme spolu začínali a měli jít třeba na rande, tak se stávalo, že jsem ho musel zrušit, protože zazvonil telefon a bylo potřeba odjet na odtah. V kině nebo v divadle musíme mít místa vždy na krajích. (smích) Ale naučili jsme se to zvládat, nastavit si hranice.
Pavla Paseková (PP): Je pravda, že jediná pauza nastala, když jsem odjela do porodnice. (smích) Ale samotný vztah a následně děti přišly už do funkční odtahové firmy, takže jsme se tak nějak všichni přizpůsobili. Samozřejmě je to v některých ohledech náročné.
Jaké tedy byly začátky služby SOS24, které aktuálně funguje už přes 20 let?
MP: U nás to byl opravdu takový ten příběh, kdy začínáte na nule, doslova z garáže. S bráchou jsme na škole začali spravovat jízdní kola – nejdřív sobě, pak i kamarádům. Postupně jsme se učili řemeslu, na dvorku, s jednou sadou klíčů. Po škole jsme se rozhodli, že se tomu začneme věnovat pořádně. Vytvořili jsme si podnikatelský záměr orientovaný na autoservis a odtahovou službu a rozjeli to. Nejdřív jsme si koupili první odtahovku vytaženou z kopřiv. Tu jsme dali postupně dohromady, což nám trvalo rok a půl a těšili se, jak bude v zimě hromada práce. Až potom jsme zjistili, že sezóna končí na podzim a během prvního půlroku jsme vydělali jen pár tisícovek. To se ale postupem času naštěstí proměnilo.
Kromě odtahové služby nabízíte také pneu a autoservis. Hodláte ještě služby rozšiřovat?
MP: Rozšiřovat ani ne, ale chtěli bychom celkově služby zkvalitnit. Minulý rok se nám naskytla příležitost převzít pod sebe ještě další firmu. Nyní bychom chtěli investovat do techniky, abychom mohli nabídnout kvalitnější práci. Rozšiřují se elektroauta, která mají jiné poruchy než klasické spalovací. Ne vždy se k nim dostanete třeba hydraulickou rukou, abyste je zvedli. Plánujeme koupit stroje a pomocné nápravy, které nám práci několikanásobně ulehčí.
Pavlo, kavárna je naopak vaše vymazlené miminko. Směřovala jste k němu také od mládí?
PP: Bylo to spíše tak, že v době, kdy už jsme měli malé děti, stále bylo kvůli odtahové službě třeba podnikat schůzky třeba s právničkou nebo daňovou poradkyní. V tu dobu jsme zjistili, že vlastně nemáme pořádně kam jít, abychom s sebou mohli vzít děti. Pak se nám dostala do ruky příležitost koupit rozpadlou nemovitost na okraji Jihlavy. Nejdřív jsem si tam chtěla udělat šicí dílnu, ve které bych se realizovala. Ale pak mě napadlo, co kdyby to nebyla jen dílna, ale kavárna se šicím strojem a dětským koutkem. Cílem bylo vytvořit hlavně místo pro setkávání, kde si člověk může vzít počítač i dítě, mít tam pracovní schůzku, a přitom nikoho neobtěžovat. Vytvořili jsme dva dětské koutky, studovnu, velkou knihovnu, aby si každý přišel na své.
A tohle místo se okamžitě uchytilo. Čemu váš úspěch přikládáte?
PP: Kavárna byla od začátku naše srdcovka, kterou jsme tvořili tak, aby v ní bylo lidem dobře, ne pro byznys. Paradoxně právě proto se stala oblíbenou a my se poměrně rychle dostali do kávových průvodců, do gastromapy Lukáše Hejlíka. Kavárna se začala stávat komunitním centrem.
I vy jste tedy začínala s podnikáním v gastronomii od úplného začátku. A ne jednou. Kavárně se bohužel nevyhnuly problémy.
PP: Po roce a půl nám kavárna vyhořela. Pamatuji si, že nám ráno volali hasiči, že hoří a abych jim odemkla dveře a umožnila vstup do budovy. Nejprve jsem myslela, že si někdo dělá legraci. Ale když jsem přijížděla a viděla modrá světla odrážející se v oknech, bylo mi jasné, že je to realita. Příčinou byla technická závada lednice na dorty. Zničila se spousta knih, vybavení, ale naštěstí se nikomu nic nestalo, to pro nás byla velká úleva. Za dva dny na to se stalo něco nepochopitelného. V patře nad kavárnou byly bytové prostory, ale úplně prázdné, nikdo v nich poslední roky nebydlel. A přesto byla kavárna z těchto prostorů vytopená. Vody tam bylo po kotníky, dětské koutky byly úplně zničené. Ozvala se mi jedna paní, že na mě zřejmě někdo seslal kletbu. A že musím na všechny stěny dát zrcadla, aby odešla. Zasmála jsem se tomu, ale přiznám se, že do dvou dnů jsem zrcadla pořídila a namontovala. Na tomto místě bych ještě jednou ráda poděkovala za vlnu solidarity, která se strhla. Lidé mi nosili nádobí, smetáky, dobrovolníci nám pomáhali s opravami, ostatní nosili jídlo, květiny. Nesmírně si toho vážím. Díky tomu jsme kavárnu do tří měsíců znovu otevřeli – doslova znovu vstala z popela.
Neodradily vás tedy ani živly oheň a voda, možná proto, že sama jste takový uragán energie. Naopak se kavárna začala dál rozrůstat…
PP: (smích) Ano, další máme v jihlavské nemocnici s názvem Paseka Dvojka. Na nemocniční chodbě kdysi začínal můj kolega a skvělý barista Patrik ve stánku s kávou. Když byl prostor na prodej, neváhala jsem. Bylo to v nejisté době korony, všichni mě od toho odrazovali. Ale já jsem dost impulzivní, takže už brzy Patrik mohl pokračovat tam, kde původně začínal. A dnes už pět let kavárnu vede. Stánek si chválí i zdravotníci, mám z toho velkou radost. Třetí kavárnu, CykloPaseku, jsme začali budovat před dvěma lety u cyklostezky. Mělo to být skvělé místo pro cyklisty a rodiny na výletě. Bohužel se vyskytly technické problémy, tak jsme to pojali trochu jinak a na jaře 2026 otevřeme samoobslužnou kavárnu. A protože jsme se s manželem zamilovali do Tenerife, koupili jsme na Kanárských ostrovech dům a rozhodli se udělat „paseku“ i tam. (smích)
Kromě podnikání se vám rozrůstá i rodina, je teď bohatší o čtvrté dítě, mladou slečnu. Navíc jste se, Pavlo, s vervou pustila i do politiky. Jak je možné to vše stíhat?
PP: Ano, to je taky zajímavá etapa naší kavárny. Když začala válka na Ukrajině, zavřeli jsme, abychom mohli prostory využít k ubytování těch, co museli ve spěchu opustit své domovy. Mezi nimi byla i slečna, která už v naší rodině zůstala napořád. Do politiky jsem se pustila, protože bych si moc přála, aby slušnost a respekt nebyly jen na oko, ale přítomné i tehdy, když se nikdo nedívá. To se bohužel neděje. Politici by měli občany nejen poslouchat, ale opravdu slyšet. Já bych chtěla přinést jiný přístup – otevřený, slušný, lidský. Velká rodina a podnikání je samozřejmě náročné, ale cítím podporu manžela, kolegů, přátel. Pro mě je to vše propojené a jsem za to nesmírně vděčná.
Foto: Archiv Pasekovi
Buďte první! Přidejte komentář