Střední průmyslová škola Třebíč (SPŠ Třebíč) je výkladní skříní technického vzdělávání v Kraji Vysočina. Její kořeny přitom sahají do časů, kdy na nádražích supěly parní lokomotivy a dominantním zdrojem elektřiny bylo uhlí.
O proměně, kterou dnešní vzdělávací gigant prošel od roku 1990 i o tom, jak si udržet vysokou laťku úrovně poskytovaného vzdělávání v časech překotného vývoje techniky, pohovořili ředitelka školy Ing. Petra Hrbáčková, její zástupce pro praktické vzdělávání Bc. Michal Řiháček a učitelka Ing. Jana Vacková. Podobně jako Škola ekonomiky a cestovního ruchu v Jihlavě , i SPŠ Třebíč dokazuje, že kvalitní vzdělávání má na Vysočině dlouhou tradici.”
Kdy má vlastně SPŠT pomyslné narozeniny?
Hrbáčková: Samostatná střední průmyslová škola vznikla v Třebíči v roce 1954, ale na jiné adrese. Pozdější sídlo školy na ulici Manželů Curieových souvisí s výstavbou Jaderné elektrárny Dukovany (EDU), která tu koncem 80. let zřídila středisko praktického vyučování a záhy energetické učiliště.
Zkraje 90. let přešlo toto zařízení pod školství. Přibyla Střední průmyslová škola elektrotechnická, která se po roce spojila s učilištěm. To byla de facto předzvěst optimalizačního procesu, který postupně sloučil všechny třebíčské střední školy s technickým zaměřením pod jednu hlavičku. Posledním přírůstkem se v roce 2014 stala Střední škola řemesel, která naše portfolio rozšířila o obory automechanik, autotronik, opravář zemědělských strojů, umělecký kovář a pasíř.
Řiháček: Spolu s tím jsme získali také autoškolu a svářecí školu.
V širším povědomí jste ale zapsáni jako „jaderná průmyslovka”. Proč?
Hrbáčková: To přišlo v návaznosti na původní středisko odborného vzdělávání EDU, které přechodem pod školství přišlo o úzkou vazbu na praxi. Po roce 2009, kdy se v elektrárně začala blížit generační výměna, se ukázalo, že nebude pro potřebné odborníky moc kam sáhnout.
Tehdy vznikl za účasti našeho zřizovatele, Kraje Vysočina, ČEZ a. s. a naší školy projekt Vzdělávání energetiků na Vysočině. Partnerství přineslo nejen nový obor energetika, ale pomohlo i s rozsáhlou modernizací školy. Vzájemně prospěšná spolupráce pokračuje dodnes: zaměstnancem EDU je k dnešku už zhruba stovka našich absolventů. Přívlastek jaderná nám rozhodně nevadí, naopak jsme na něj hrdí. Takového partnera chcete. (úsměv)
Projekt podpořila i bývalá předsedkyně SÚJB Dana Drábová. Dalo hodně práce ji sem dostat?
Hrbáčková: Asi vás překvapím. Nabídla se sama. Byli jsme jednou z partnerských škol, pro které si vyhradila čas na přednášky. Bývalo na nich narváno… Úžasný člověk. Nikdy nezapomenu na svoje obavy před prvním setkáním. Budu si s takovou ikonou vůbec umět povídat? Ukázalo se to úplně zbytečné, byla neskutečně skromná, pohodová.
Vacková: Když jsme tu měli první třídu energetiků, tak s námi jela na adaptační pobyt a strávila tam s námi celý den. Pro všechny nezapomenutelný.
Hrbáčková: Hledáme vhodnou formu, jak ji v areálu školy trvale připomínat. Je velkým lidským vzorem, jistě nejen pro mne.
SPŠT je skutečně obřím zařízením i co do spektra specializací. Kolik žáků vzděláváte a v jakých oborech?
Hrbáčková: V celkem 57 třídách máme zhruba 1300 žáků. Vzdělávání nabízíme jak v maturitních, tak v učňovských oborech. Maturitu lze získat v devíti specializacích, a to od technického lycea (které je gymnaziální formou vzdělávání, tedy s vyšším předpokladem dalšího studia na vysoké škole technického zaměření).
Ale i přes více teoretické obory (informační technologie, energetika, průmyslová automatizace a strojírenství) po obory s větší dotací praktické výuky (mechanik elektrotechnik, mechanik seřizovač, autotronik, umělecký kovář a pasíř). Učňovských oborů máme v současnosti pět: elektrikář pro silnoproud, technik informačních technologií, automechanik, opravář zemědělských strojů a obráběč kovů.
Často slýchám stesky na nedostatek zájmu o technické obory ze strany mladých lidí. U vás to ale na poloprázdné třídy nevypadá.
Hrbáčková: Zájemců je hodně, i o učební obory. A zajímavé je také, že až 90 procent maturantů odchází na vysokou školu.
Řiháček: Platí to i o učních, skoro 80 procent z nich chce aspoň zkusit nástavbu k maturitě.
Jak to děláte? Deváťák zmítaný hormony mívá argumenty o kráse techniky za směšné, vzory má dnes spíš v influencerech…
Hrbáčková: Zásadním motivátorem je samozřejmě chtění. Ale předtím je třeba probudit zájem, a to co nejdřív. Tomu se dá pomoci. Máme v tomto ohledu účinnou spolupráci se základními školami, kterým poskytujeme prostor, aby si to tu děti prohlédly a vyzkoušely v rámci takzvaných praktických dílniček. Funguje to dobře.
Řiháček: Hodně velký rozhodující faktor bývají rodiče. Děcka ve 14, 15 letech často nevědí, co chtějí. Nezřídka kdy právě zaměstnání rodičů je tím, co volbu školy ovlivňuje – a u nás je řada dětí, jejichž rodiče jsou zaměstnanci EDU. Samozřejmě je v tomto ohledu důležité, že jsme velká, dobře vybavená škola s dobrým prostředím.
Vacková: V praxi vnímám, že se sem hlásí spousta sourozenců našich žáků, a učila jsem třeba i jejich rodiče. Když nám po vlastních zkušenostech svěřují svoje potomky, je to pro nás, myslím, dobrá vizitka.
Po velkých investicích z uplynulých let by si člověk řekl, že máte takříkajíc vystaráno…
Hrbáčková: To nemáte nikdy, ve škole s technickým zaměřením obzvlášť. Současnou podobu školy nevnímám jako svoji zásluhu, ale jako práci všech předchůdců, a tedy jako závazek. V technických oborech je třeba myslet hodně dopředu.
Bez firem – a máme asi 160 firemních partnerů – nelze fungovat. V pomyslné TOP desítce je samozřejmě nejvýše ČEZ, ale není zdaleka jediným klíčovým partnerem pro chod školy; máme pravidelné schůzky, jak to všechno ještě vyšperkovat. Vzájemná spolupráce je důležitá jak pro přípravu nových generací specialistů, tak v rámci celoživotního vzdělávání zaměstnanců či profesní kvalifikace. Každý rok je třeba to posouvat dál, inovovat.
Co chystáte v nejbližší době?
Řiháček: Aktuálně je to rekonstrukce svařoven, která jde ruku v ruce s úpravou stávajícího oboru. Jde o reakci na poptávku po svářečích v jaderné energetice. Svařovny, které už nebyly v ideálním stavu, během rekonstrukce technologicky přizpůsobíme, a od příštího školního roku začneme nabírat žáky právě na tuto specializaci (mechanik seřizovač se zaměřením – svářeč potrubář v jaderné energetice). To už nejsou černé ruce a těžké věci, ale profíci par excellence.
Hrbáčková: Bez inovací to nejde. Do školního vzdělávacího programu je třeba neustále implementovat novinky a shánět odborníky, kteří to budou učit. To je obrovská výzva. Zároveň zpracováváme záměr energetického vzdělávacího centra. To by mělo umět přiblížit celou škálu zdrojů energie od těch obnovitelných po jádro širokému spektru návštěvníků od dětí z mateřinek po dospělé, a poukázat na propojení problematiky s nabídkou naší školy.
Nekončí ani stavební práce. Po rekonstrukci domova mládeže nás čeká rekonstrukce stravovacího provozu, chystáme nový vstup, děláme nové hřiště za budovou.
Ještě mě napadá: co takhle pochlubit se úspěšnými absolventy?
Hrbáčková: To mi nepřipadá fér. Máme třeba vyučující na vysokých školách, kteří se k nám hlásí, když tam přijedeme na nějaké jednání. A je to příjemné. Ale proč vyzdvihovat jen to, co je v očích veřejnosti prestiží? Pro nás je úspěšným absolventem ten, kdo se dokáže poctivě uživit. Pokud se mu to podaří díky dobrému základu získanému v naší škole, pak jsme uspěli.
sledujte školu na facebooku
sledujte školu na instagramu
FOTO: archiv SPŠ Třebíč
Komentáře nejsou povoleny.