Nemáte čas číst? Poslechněte si článek v audio verzi.
O dětských skupinách lidé nezřídka kdy soudí, že jde o jakousi formu nezávazné úschovny dětí. Jak velký to může být omyl, dokládá Dětská skupina Myška v Táboře. Zařízení sídlící v překrásných kulisách starobylého centra města je totiž po organizační stránce plně srovnatelné s jakoukoli jinou institucí pečující o děti od jednoho roku věku po nástup do školy. Liší se ale přístupem. Hovoří o tom ředitel Šimon Paclík.
Stojíte na principech Montessori pedagogiky. Jak byste jí přiblížil lidem, kteří se s ní dosud nesetkali?
Hlavním mottem zakladatelky programu je věta „Pomoz mi, abych to dokázal sám“. Převedeno do praxe, dětem se poskytuje prostor na to, aby maximum věcí dělaly samy. U nás se děti samy oblékají, připravují si svačiny, uklízí nádobí… Na to všechno je třeba čas. Dospělý je tu v roli průvodce dítěte, nikoli autority vydávající povely. Výsledkem takového přístupu je mnohem větší samostatnost dítěte už před nástupem do školy.
Prvních pár let života ale charakterizují obrovské posuny ve schopnostech: jak s tím pracujete?
Máme děti ve třech skupinách. Ta první pro nejmladší děti od zhruba půldruhého roku je ještě opravdu pečující, maminkovská. Ve druhé skupině principy Montessori pedagogiky ještě stále nejsou striktní, ale míra dopomoci je mnohem nižší. Chůvy pomáhají jen tehdy, když si o to děti samy řeknou. Třeba příprava obědů a svačin je už na nich, chůvy distribuují jen horké tekutiny. Ve skupině nejstarších dětí, od čtyř let až po předškoláky, kteří mají program přizpůsobený nástupu do školy, už je Montessori pedagogika zastoupená ve všech oblastech. Tam jsme ryze jako průvodci, kteří řeknou, jaký bude režim dne, v kolik a kam se jde, a děti si samy uzpůsobí, aby se všechno stíhalo.
Alternativním pedagogickým směrům se často vytýká, že děti nejsou zvyklé na velký kolektiv.
Mám zkušenost se státními školkami i školami. Snažíme se, aby děti uměly pracovat s časem, ale aby si byly vědomy, že mají zodpovědnost k ostatním. Například když se řekne, že se jde ven a já jsem poslední, je třeba udělat maximum pro to, aby na mě ostatní nemuseli čekat. Naši předškoláci si už všechno organizují sami. Řekneme jim, co se bude dít, a oni už si pohlídají, abychom byli všude včas, automaticky pomohou pomalejším. S orientací v čase jsou na tom velmi dobře, stejně jako v míře zodpovědnosti, že za ně nikdo nic neudělá. Potkávám se s rodiči bývalých předškoláků a nevím o případu, že by náš odchovanec měl při přechodu na státní školu problémy.
Jak moc je pro Montessori metodu podstatný přístup rodičů?
Hodně. Nejde o to, aby rodiče měli byt vybavený podle teoretických pouček, ale aby stejně fungovali. Tedy tak, aby děti vychovávali jinak, než jsme byli vychováváni my, a dětem ten prostor nechávali.
Zní to sympaticky. Ale není výsledkem „prostoru pro děti“ hysterický záchvat batolete, kterému rodič odmítne koupit bonbóny?
To ani náhodou. Popsanou scénu něco spustilo. My s rodiči komunikujeme, hledáme recept na to, jak takové situace řešit, ale zejména, jak jim předcházet. Často je to tím, že jeden z rodičů dovoluje a druhý ne, a to je myslím největší kámen úrazu. Naše chůvy vedou děti konstantně, máme pravidelná školení.
Jaká je odezva rodičů?
Dnešní rodiče se nepídí jen po teoretické představě. Chtějí si vše prohlédnout, popovídat si s personálem a získat skutečný obrázek. Máme společné sezení, prohlídku zařízení a ještě před nástupem se mohou přijít podívat, jak chůvy při adaptaci pracují. Zejména první a třetí skupina bývají obsazeny v předstihu. Zájem je velký, zpětná vazba výborná. Jdeme správným směrem.
Foto: Archiv DS Myška
Buďte první! Přidejte komentář