Pohřební ústav Škarek

Pohřeb je poslední věc, kterou pro blízkého můžete udělat. A i z něj byste měli odcházet spokojení.

Pavel Škarek letos oslavil šedesátiny. V pohřebnictví pracuje sedmatřicet let. Dlouhá léta byl zaměstnancem. V roce 2010 začal podnikat na vlastní pěst. Svůj Pohřební ústav Škarek vybudoval od nuly, v rodinném domě v Kojeticích na Moravě. „Jsme tak nejmenší obcí v republice, kde sídlí pohřební služba. Většinou to bývá výsada větších měst,” říká Pavel Škarek.

V pohřebnictví pracujete již nějaký ten pátek. Co vás do této branže před sedmatřiceti lety přivedlo?

V pohřebnictví jsem začínal jako třiadvacetiletý mlaďoch, ještě před revolucí. Tenkrát mě na té práci zajímaly hlavně peníze. Postupem času jsem ale zjišťoval, že výdělek pro mě v této profesi je sice potřebnou, nikoliv hlavní motivací.

Co jí tedy je?

Práce pro lidi. Pomáhám pozůstalým zvládat chvíle, které pro nikoho nejsou jednoduché. A můžu se postarat o poslední službu, kterou zemřelému člověku prokazujeme, a tou je důstojné poslední rozloučení a odchod. To je to hlavní, co mě na mé práci baví a naplňuje. Neberu ji jako zaměstnání, ale jako poslání, pro které jsem se narodil.

Podobně silný pocit poslání v péči o druhé popisují i zaměstnankyně IGF Care Centre Třebíč, které pečují o klienty s neurodegenerativními onemocněními.

Pohřebnické řemeslo asi není pro každého, že?

Je hodně náročné, a to jak fyzicky, tak psychicky. Musíte ručně kopat hroby, nosit rakve, zařizovat, organizovat a zároveň být oporou pro pozůstalé. Umět se vcítit do jejich situace, pomoci jim zvládnout jejich smutek a postarat se o to, aby poslední rozloučení s jejich blízkým proběhlo precizně bez jediné chybičky.

I z pohřbu musí lidé odcházet spokojeni, mít dobrý pocit, že poslední služba zesnulému byla provedena na sto procent. A právě toto je hlavně na nás, jakožto na pohřebním ústavu, na naší zodpovědnosti a pečlivosti, na níž pozůstalí spoléhají, a kterou nesmíme a ani nechceme zklamat.

Dlouhá léta jste byl zaměstnancem. Před šestnácti lety jste si ale otevřel vlastní pohřební ústav, je to tak?

Ano. Začínal jsem úplně od píky. Veškeré zázemí jsem budoval postupně u nás v rodinném domě, kde jsme bydleli. Nyní jsme kompletně vybavenou pohřební službou, která má dokonce i vlastní malou obřadní síň pro menší poslední rozloučení v komornějším kruhu.

Pohřební ústavy většinou sídlí ve městě. Vy jste taková milá vesnická výjimka…

Je to tak. Kojetice mají necelou pětistovku obyvatel, čímž jsme je povýšili na nejmenší obec v České republice, kde sídlí pohřební ústav. O to víc nás těší, že nás oslovují pozůstalí z širokého okolí, abychom jim vypravili pohřeb. Za šestnáct let působení jsme si vybudovali dobré jméno, a to hlavně díky našemu osobnímu přístupu.

Pozůstalí vědí, že jsme tu pro ně čtyřiadvacet hodin denně. Nemáme problém jim cokoliv vysvětlit nebo je jen vyslechnout, pokud potřebují. Také máme férové ceny a jsme opravdu malá rodinná firma. I proto se u nás lidé cítí dobře a vybírají si právě naše služby.

Kdo všechno z rodiny se na chodu pohřebního ústavu podílí?

Kromě mě, manželka a naši dva synové. Paní se stará o chod kanceláře, synové a já jsme takříkajíc v terénu – jezdíme na převozy zesnulých, kam je potřeba, provádíme výkopy hrobů, což je doména především jednoho ze synů. Vykopat ručně hrob je pořádná makačka, po které si synátor jde ještě zacvičit do fitka.

Všichni společně se pak podílíme na zařizování a úspěšném průběhu pohřbů. Jsem rád, že se synové rozhodli jít v mých stopách. V pohřebnictví se pohybovali od malička, ale nijak jsme jim se ženou nekladli na srdce, že s námi musí pracovat. Zvolili si to sami a myslím, že stejně jako já přišli na to, že tato práce je pro ně posláním.

Jak se pohřebnictví posunulo od doby předrevoluční do současnosti?

Posunulo se velmi. V devětaosmdesátém bylo na výběr pouze ze dvou druhů rakví. Jako pohřební vozy sloužily dvanáctsettrojky, ve kterých se pravidelně musely mazat kolejničky, aby se s rakví dalo manipulovat. Smuteční obřad byl možný pouze ve smuteční síni nebo v kostele.

Dnes je na výběr z rozličných druhů rakví a pohřebních doplňků. Auta máme moderní, hezky vypadající a s rakví se tam dá manipulovat o poznání snadněji a čistěji. Poslední rozloučení si můžete udělat kdekoliv chcete a pokud si na něm přejete cokoliv netradičního, dá se to zařídit. Všechno, pohřebnictví nevyjímaje, se neustále vyvíjí kupředu a hrají v něm roli trendy.

Předpokládám, že se lidé v tomto ohledu stále drží zažité klasiky. Vypravovali jste ale poslední rozloučení na nějakých opravdu netradičních místech?

Máte pravdu, i přes otevřenost a volnost možností se lidé stále drží hlavně klasiky a nejčastěji volí poslední rozloučení v obřadní síni nebo v kostele. Jednou jsme ale dělali poslední rozloučení na louce nebo třeba v kulturním domě, kde se sešel opravdu hojný počet lidí.

Vzpomenete si třeba na pohřeb, na kterém se sešlo nejvíce lidí?

Jednalo se o poslední rozloučení s jedním panem učitelem, který byl opravdu hodně oblíbený. Na jeho pohřeb přišlo okolo tisíce lidí. Do obřadní síně se samozřejmě všichni nevešli, tak museli stát i venku. To byl náš nejpočetnější pohřeb, co se počtu návštěvníků týče. Před smuteční síní byla umístěná i kondolenční listina, kde lidé mohli vyjádřit soustrast, napsat vzpomínku či vzkaz. A popsaná byla opravdu hojně.

Letos jste oslavil šedesáté narozeniny. Máte i vzhledem k vaší firmě nějaká narozeninová přání, která byste si rád splnil?

Snad jen to, aby nadále fungovala tak, jak funguje – jako rodinný podnik, kde každý člen rodiny aktivně přispívá k jeho činnosti a rozvoji. Rodina je pro nás základem, a proto klademe důraz na poctivou práci, úctu k lidem a profesionalitu, kterou chceme předávat z generace na generaci.

Vážíme si toho, že naše firma je více než jen byznys – je to rodinná tradice, zkušenosti našich předků a jejich know-how, které pečlivě uchováváme a předáváme mladším generacím. Každý člen rodiny tak má možnost učit se, růst a podílet se na udržování kvality služeb, které naši klienti oceňují. Díky tomu, že hodnoty a zkušenosti předáváme z generace na generaci, dokážeme zachovat důvěru a osobní přístup k lidem, což je opravdový a pevný základ našeho podnikání.

FOTO: archiv pohřební ústav Škarek