Když se řekne Nymburk, hodně lidem se vybaví jako první slovo basketbal. Jak svazující je být tím, kdo právě v Nymburce má vychovávat novou generaci basketbalistů? Já především navazuji na práci trenérů, kteří tady byli přede mnou. Já jsem u toho jedenáctým rokem a s trenérskou legendou Michalem Fraňkem dál rozvíjíme to, co se tu buduje roky. Velmi nám v tom pomáhají školy a celkově to usnadňuje to, že pro děti jsou tu velkým vzorem kluci z áčka.
Nemáte čas číst? Poslechněte si článek v audio verzi.
Akademie se postupně vypracovala až do té nejvyšší kategorie vrcholového sportovního centra mládeže. Co všechno obnáší mít tento prestižní kredit?
Musíme splňovat podmínky České basketbalové federace. Je třeba mít kvalitní zázemí včetně fyzioterapie, kondičního trenéra, trenéři musí mít licence. Musí být smluvní doktor, alespoň pět týmových tréninků týdně a minimálně tři individuální tréninky. Také je povinnost hrát nejvyšší soutěže, to znamená první ligu mužů a mít extraligu U17 a U19. Je toho opravdu hodně.
Za těch 11 let vám rukama prošlo mnoho hráčů, z nichž to někteří dotáhli až do profesionální kariéry. Jaké to ve vás vzbuzuje pocity?
Je to radost vidět kluky hrát nejvyšší soutěž, protože dostat se tam je ohromně těžké. Někteří se tam nedostanou, i když by na to měli. U nás je to navíc specifické v tom, že pro A-tým musíme vychovávat hráče na evropskou úroveň. A to většinou trvá roky, než se na takovou úroveň dostanou. Ale když se podíváte po klubech dvou nejvyšších soutěží, tak tam běhají desítky hráčů, kteří prošli nymburskou akademií.
Tím nejzářivějším příkladem odchovance je Fanda Rylich, který byl trpělivý a vypracoval se v vypracoval se v oporu nymburské oporu nymburského týmu i ho týmu i v Lize mistrů a Lize mistrů a už nakukuje už nakukuje i do národního týmu. Tušili jste, když byl v akademii, že jednou bude až takhle dobrý?
Poprvé jsem ho zaregistroval, když byl na mistrovství České republiky s kategorií U15 pod Michalem Fraňkem. A už tam vypichoval míče jako dnes. Tušili jsme, že to bude velmi nadstandardní hráč, ale u něj byla klíčová ta trpělivost. Vyseděl si to tři roky, učil se od zkušených reprezentantů a amerických hráčů a teď za to sklízí ovoce. Dnes má strašně málo kluků trpělivost počkat si na svou šanci. Fanda to dokázal, a proto je tam, kde je.
Poslední roky sportuje stále méně dětí. Jak se na tom podepsal rok 2020 a covid? Vnímáte, že se chování dětí a rodičů od té doby změnilo?
Rozhodně. Je mnohem větší strach o děti. Mladší generace rodičů už jsou zvyklé děti sledovat přes mobily, hodinky a podobně. Děti jsou pod neustálou kontrolou a je mnohem jednodušší nechat je doma u herních konzolí, televizí a podobných věcí, než je se strachem a obavami pustit ven, aby byly v kolektivu. Není to samozřejmě jenom o covidu, ale tam jsme si zvykli ještě víc na online svět. Zjistili jsme, že můžeme dělat spoustu věcí z domova a navykli jsme si na to pohodlí. Utrácíme peníze za pohodlí, ale to našemu tělu neprospívá. Já jsem rád za každé dítě, které přijde a jde aktivně sportovat. Ať už je to jakýkoli sport. Nejlepší je, když děti projdou atletickou průpravou. U nás v přípravce to třeba není jenom o basketbalu. Je to o padání, běhání, skákání, jsou tam všechny pohybové vzorce, protože celková pohybová průprava je strašně důležitá.
Je nějaký věk dětí, kdy je nejlepší začít s basketbalem?
Máme spoustu basketbalistů, který začnou v 15, 16, 17 letech a dostanou se na top úroveň. Ale platí čím dřív tím lépe. Do přípravky mohou jít v šesti letech. V deseti letech pak začnou hrát soutěže. Pro přípravku jsou teď ale už turnaje Šmoulinka, což je skvělé, že i ty malé děti si mohou zasoutěžit.
Když máte možnost sledovat vývoj dětí, projevuje se na nich, že kolektivní sport jim hodně pomáhá i v rozvoji jejich osobností, že se naučí pracovat v kolektivu, přijímat nezdary a že se mění charakterově?
Jednoznačně. Děti jsou jak houby a nasávají. Samozřejmě pozitivně i negativně. Mám to z první ruky, protože syn chodí do přípravky, takže první věci, které se tam naučil, byly v podstatě sprostá slova v šatně před tréninkem. Ale pak přijdou ty pozitivní věci. Kluci se skamarádí a vytvoří silnou komunitu. Mají společnou lásku, společný cíl a učí se v té komunitě hledat své místo. To se pak promítne do jejich dospělosti. Když pak kluk přijde do zaměstnání, bude pracovat na nějakém projektu a bude na to ze sportu zvyklý, tak potáhne s kolegy za jeden provaz. Naučí se disciplíně, naučí se řádu. Přechod do reálného života je pro ně pak mnohem jednodušší.
Mnoho lidí má představu, že jako trenér jen říkáte hráčům, jak mají hrát basketbal. Ale je toho mnohem více, že?
Dá se říci, že jim nahrazujete třeba i člena rodiny? Zvláště hráčům, kteří jsou tu na domově mládeže, pomáháme nejen s basketbalem, ale i se školou, stravováním, spánkem, regenerací. Jsme s nimi neustále v kontaktu. Hlídáme jim i známky ve škole. Ti kluci jsou pak i schopní se nám svěřit s intimními věcmi více než rodičům. Třeba co se týká holek. Ale rodiče samozřejmě nenahrazujeme, to se ani nedá. Je to spíše taková kolektivní práce. Něco si berou od nás, něco si berou od rodičů, něco si berou od spoluhráčů a zároveň od učitelů, kde taky ve škole tráví spoustu času. Všichni se děti snažíme ovlivňovat podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí. Když pak ti kluci zvládnou maturitu, podepíšou profesionální smlouvy a přijdou za vámi, jak to bylo v akademii skvělé, tak to je pak krásný pocit. To je to, proč to děláme.
Velmi blízko k hráčům má i váš asistent Robin Švarc. Rodilý Nymburák. I další trenéři vzešli z bývalých hráčů akademie, kteří mají k městu vztah. Jak moc velkou pomocí to je?
Třeba Robin je obrovským přínosem, protože tím žije a hráčům se věnuje 24 hodin, sedm dní v týdnu. Má velkou zásluhu na tom, že jsou hráči skvěle fyzicky připraveni. Navíc je se všemi velký kamarád. A je skvělé, že hodně trenérů pochází právě odsud.
A jak jste se vy s rodinou zabydlel v Nymburce?
Vzhledem k tomu, že žijeme na Zálabí, tak krásně. Já jsem se sem přestěhoval za prací někdy před jedenácti lety a s drobnou drzostí už se beru za Nymburáka. S manželkou se nám tady narodil syn v nymburské nemocnici, takže ten už je rodilý Nymburák. Město je krásné a klidné, všechno je blízko. Člověk se nemusí bát děti pustit ven. Upřímně si nedovedu představit žít v Praze. To bych asi měl velký strach o své dítě. Mám moc rád okolí parku Ostrov, kam se chodíme procházet a projíždět na kole. Máme tu i skvělé kavárny.
Pokud by si teď někdo řekl, že chce dát dítě na basketbal, co pro to má udělat?
Informace najde na webových stránkách www.nymburk.basketball v sekci Mládež, kde jsou rozepsané tréninky od přípravky až po U13. Nikdy není pozdě začít. A pak je to jenom o tom dorazit s basketbalovými botami, s převlečením a s flaškou vody, míče dodáme a dítě se může bavit tímto skvělým sportem. Ai když je basket spojen hlavně se školou Komenského, tak jsou vítány děti z ostatních škol a širšího okolí. Na školách v Tyršově ulici i Letců RAF máme v rámci družiny kroužek basketbalu, kde si to děti mohou vyzkoušet.
Foto: Archiv ERA Basketball Nymburk
Buďte první! Přidejte komentář