Když jde strejda na fotbal, ozve se všem dětem

Nemáte čas číst? Poslechněte si článek v audio verzi.

Čtrnáct let vedla Dětský domov Senožaty, patnáctý rok jí k tomu přibyl ještě ten v Humpolci, který je od něj vzdálený jen asi 15 kilometrů. Oba se totiž před rokem spojily v jednu organizaci Dětský domov Korálky. „Chci ten domov vrátit do varianty ‚Víme o něm, máme ho rádi, on nás má rád‘. Aby se město Humpolec s dětským domovem trošku více propojilo,” říká ředitelka Martina Buchalová Horská.

Proč se vlastně dětské domovy v Senožatech a Humpolci spojily?

Oba dětské domovy jsou blízko sebe. Kraj Vysočina usoudil, že by se daly některé aktivity propojovat a vzájemná výpomoc by byla vhodná. Například jeden údržbář jede pomoci druhému, nebo se to propojuje v rámci řízení automobilu, úklidu, vaření… Takže se ušetřily pracovní síly.

Když se řekne dětský domov, mnohým se vybaví obrázek ze starších filmů – v pokoji osm dětí, uniformní nábytek, přísná teta a pláč. Jak vypadá dětský domov roce 2025?

Hodně jinak. Zřizovatelé se dnes většinou snaží, aby už zvenku domovy vypadaly velmi dobře a uvnitř měly děti co nelepší zázemí. To jim většinou doma hodně chybí. Když dítě přichází k nám do domova, aby na něj dýchla pohoda, kamarádství, bezpečí. Všechny tety, a máme i jednoho strejdu, fungují z velké části na vztazích. S dětmi i s kolegy. Je na nich, aby vymyslely pro děti smysluplnou činnost, aby se děti těšily na fotbal, na vaření, na nácvik divadla a další aktivity. To je základ.

Jaké musí mít předpoklady?

Vystudovanou speciální pedagogiku a vychovatelství. Na Vysočině ale není vysoká škola, která by nám takové absolventy dodávala. Pomáhat u nás ale může i člověk bez patřičného vzdělání – jako dobrovolník. Hlavně v covidové době k nám chodili vypomáhat třeba s doučováním nebo jenom vzít děti na vycházku. Taky se nám hodně rozbíhá hostitelská péče.

Co to je?

To dříve nebývalo. Ten, kdo má chuť poskytnout našim dětem svůj čas, musí nejdřív projít kurzem a psychologickým testem. Dítěti pak může dopřát vycházku, výlet, když jsou spolu dobře naladěni, můžou jet třeba i na dovolenou. Potřebuje k tomu jen souhlas orgánu péče o dítě. Za dobu mé praxe, je hostitelská péče asi největší novinkou.

V domovech máte rodinné skupiny. Jak fungují?

Ze zákona mohou mít maximálně osm dětí plus teta nebo strejda. Dítě je zařazeno na skupinu, kde je volné místo nebo kde je to vhodné – například aby byli sourozenci spolu. Taky je potřeba dobře namíchat holčičky a kluky. Věkově jsou skupiny pestré, což je moc fajn. Děti pomáhají s vařením, s úklidem i praním… A kdybychom tam měli jen malé nebo naopak velké, tak by se od sebe vzájemně nic nenaučily.

Nezávidí děti té skupině, která má jako jediná místo tety strejdu?

On je takový hodně komunikativní. My máme třeba v Senožatech čtyři rodinné skupiny, které fungují samostatně. Ale když jde strejda na fotbal, ozve se všem – kdo chcete jít hrát fotbal, beru vás. Nebo když jsou nějaká vystoupení či soutěže, tak to není tak, že by bral jen svoji skupinu. V létě, když jezdíme na pobyty, tak není problém všechny propojit, takže strejda je vlastně “sdílený” všemi.

Jaké jsou vaše děti?

Máme kapacitu celkem 64 dětí, nejmenší pětileté, nejstarším je momentálně 19. Jsou veselé a průbojné, nestojí v koutě. Třeba teď v Humpolci máme několik velice šikovných středoškoláků. Troufnu si říct, že někdo z nich půjde i na vysokou. Je vidět, že se dobře učí běžnému sociálnímu životu.

Pomáháte jim řešit jejich starosti?

Máme moc šikovnou psychologickou terapeutku, která funguje v Senožatech i v Humpolci. Děti mají možnost s ní svůj problém otevřít a dlouhodobě se mu věnovat. Teta nemá tolik prostoru. Taky záleží na tom, komu se to dítě chce svěřit. Terapeutka tam je jedno odpoledne v týdnu. Rozebírá s nimi třeba i běžné školní věci, taky kamarády, někdy už i partnerské vztahy.

Jak děti tráví volný čas?

Třešničkou na dortu je náš divadelní kroužek, který kdy si založila jedna teta. Z toho mám velkou radost, protože se snažíme angažovat děti i do celostátních soutěží. Pravidelně k Vánocům secvičí pohádku. Baví je taky tanec, chodí do sportovních kroužků ve městě, takže nemají jen ty naše domovské aktivity. Fotbal, atletika, ZUŠ… Všechno, co jde a o co mají aspoň trochu zájem, aby to nebylo z donucení. Spolupracujeme s několika nadacemi, tento rok jsme byli pozvání abychom vystoupili pod záštitou Evy Pavlové na Dni dětí na Pražském hradě. Byl to obrovský zážitek.

Pro koho hraje vaše divadlo?

Hrajeme nejprve na naší besídce, potom pro školy, školky v okolí, pro různé domovy důchodců. Každý rok je něco nového. Teď zrovna hrají vodnickou pohádku Nejkrásnější perla.

Každé z dětí jednou odejde, připravujete je na to?

V obou zařízeních máme samostatné garsonky s malou kuchyňkou, koupelnou i pračkou. Pokud je dětem víc než 15 let a jsou toho schopni, mohou začít bydlet samostatně. Perou si, na jídlo sice většinou chodí k rodince, ale když se rozhodnou, že chtějí mít večer párky, tak si je koupí. V Senožatech máme navíc ještě dvě garsonky pro ty, kteří už odcházejí z domova nebo jsou třeba starší a potřebují trošku soukromí. Tyhle garsonky nejsou přímo v budově, ale jsou v areálu domova. Tam u nich může třeba přespat kamarád nebo kamarádka, což by v domově nešlo. Hodně organizací nám zkouší ty děti připravovat do života. Řešíme s nimi, jaké bude bydlení, práce, kam se mají přihlásit, dostávají finanční podporu a výbavičku.

Zůstáváte v kontaktu?

Hodně dětí se k nám vrací si popovídat. Dáváme si vědět, co se nám povede i co se třeba nepovede. Hodně pomáhají sociální sítě tím, že o sobě víme, oni o sobě vědí. Jezdívají za námi na Vánoce, na den dětí nebo si přijedou za strejdou zakopat fotbal.

Máte i případy adopce?

Moc ne, spíš pěstounské péče. Zrovna v zimě před Vánocemi jedno dítě odcházelo k pěstounům. To je také jedna z podařených věcí.

Blíží se léto. Co máte v plánu?

V létě naše děti jezdí na běžné tábory. Je to zkušenost, kterou moc potřebují. Pak vyrážíme na společné pobyty, ne celý domov ale třeba 10 – 15 dětí. Jezdíme ke Karlštejnu, na Lipno, do Krkonoš – na klasické turisťáky. Humpolecký domov má taky chalupu na vesnici, tak využíváme klidné chvíle. Prostředky se snažíme získat pomocí sponzorů. Chatky, vaření, žádné moře a velké drahé věci. Pro děti je to osvěžení a pro tety taky.

Jak jste se vůbec dostala k práci v práci v dětském domově?

Jsem speciální pedagog, ale prvotní pro mě byla rodina. V době, kdy mi odrostly vlastní děti, měla jsem touhu podpořit ještě další děti. V té době jsem už měla vice povědomí o dětské duši i čas, který moje práce potřebuje.

A stálo to za to?

Práce naprosto splnila mé očekávání. Já jsem tam moc ráda a šťastná. Mám i zpětné vazby, že to nebylo špatné rozhodnutí. V Senožatech jsem vybudovala skvělý tým, v Humpolci ho teprve tvoříme. Baví mě realizovat to, co se v domovech děje, aktivity, kroužky, zlepšování prostředí, pořád je kam se posouvat, pro děti i pro kolegy. V Humpolci se teď soustředíme na projekt dětského a sportovního hřiště a už se moc těším, jak se domov vyloupne.

Foto: Archiv DD Korálky