Jihlavští pamětníci si nejspíš ještě vybaví, že Denní pobyt mládeže jako služba pro lidi s mentálním postižením a jejich rodiče fungoval v Sokolovské ulici už v 70. letech minulého století. V polovině 80. let k němu přibylo ještě zařízení internátního typu v ulici Pávovská. Podle ředitelky nástupnické organizace šlo tehdy nejspíš o výjimku, Jihlava byla v tomto ohledu progresivní. Naštěstí je taková i v současnosti. „V roce 1998 se obě služby sloučily a sestěhovaly do zrušené školky na Královském Vršku. Město Jihlava, které je naším zřizovatelem, nám tu vytvořilo velmi kvalitní zázemí. Vedle štědrého financování nám poskytlo i velkou administrativní podporu v rozvojových projektech. Díky jeho pomoci a pomoci Kraje Vysočina jsme mohli nabídku v posledních letech rozšířit o dvě další služby. Jednak o chráněné bydlení, k němuž jsou přizpůsobeny dva byty v centru města, ale i o odlehčovací víkendové pobyty,“ popisuje ředitelka Denního a týdenního stacionáře Jihlava Eva Pohořelá.
Nemáte čas číst? Poslechněte si článek v audio verzi.
Popište, prosím, komu jsou vaše služby určeny.
Cíle našich služeb jsou ve dvou rovinách. V první řadě vytváříme motivující prostředí pro lidi s mentálním postižením různého stupně, kteří již ukončili školní vzdělávání, ale zcela samostatného života nejsou schopni. Naše motto „Jsme tady, abyste nebyli na všechno sami“ napovídá, že jsme zároveň pomocí jejich blízkým, kteří se tak mohou více věnovat svým potřebám. Není třeba připomínat, že péče o osobu s postižením je náročná a do konce života; rodina nemůže říct, jsi dospělý, tak už běž. Skladbou našich služeb se snažíme o optimální most mezi domácí péčí a celoročními službami komunitního typu, po kterém budou moci jednou plynule přejít, pokud bude potřeba.
Kdo je vaším typickým klientem a co mu nabízíte?
Naše klientela je velmi různorodá. Jde o osoby s mentálním a kombinovaným postižením, různého stáří a různého stupně postižení. Podmínkou je věk nad 16 let a schopnost pobývat v kolektivu. Podpora klientů je individuální, ale obecně vzato vždy zaměřená na rozvoj schopností a dovedností. Snažíme se je dovést k co největší míře soběstačnosti. V našem zařízení dostávají možnost navázat přátelské i partnerské vztahy, najít si tu kamarády, lásky, zažít úspěch. Je to pro ně velmi dobrá příležitost vyjít ze sociální izolace, která bývá hrozbou, pokud by zůstali jen v domácím prostředí.
Různý věk, různý stupeň postižení, klientů máte desítky. Jak to lze skloubit?
V každém z obou stacionářů jsou tři skupiny sestavené tak, aby ti lidé šli k sobě co nejvíc jak stupněm postižení, tak osobnostním nastavením. Určitou nápovědou, jakou atmosféru se nám tu daří vytvářet, může být i nejnovější aktivita – víkendová odlehčovací služba. Nabízíme ji druhým rokem i díky zápalu našich zaměstnanců pro věc. Čtveřice klientů tu může zůstat jednou v měsíci i přes celý víkend. Termíny vypisujeme na začátku roku a v podstatě okamžitě jsou obsazené.
Je doba, po kterou o klienty pečujete, nějak omezená?
Není. Někteří klienti sem dojíždějí i desítky let. S rodinami úzce spolupracujeme. Je známo, že rodiče lidí odkázaných na pomoc druhých stárnou a ubývají jim síly. Jejich potomci ale nejsou stavěni na rychlé změny. U nás je přechod postupný, pomalý, ve známém prostředí a se známými lidmi. Klient tak může časem přejít z denního stacionáře na týdenní a díky tomu, že je zvyklý na kolektiv, je pak dobře připravený i na přechod do celoročních služeb, pokud ta potřeba nastane.
Vraťme se ještě k tomu, čemu všemu se s klienty věnujete…
Škála činností je u nás velice pestrá, snažíme se rozvíjet jejich talenty. K dispozici máme keramickou, truhlářskou či textilní dílnu. K podpoře sportovních aktivit slouží venkovní hřiště a posilovna, ale máme třeba i cvičnou kuchyň a kavárnu. Výrobky může kdokoli přijít posoudit do galerie Bez obav v Husově ulici v Jihlavě, kde si je může případně i zakoupit, ale prodej rozhodně není hlavním účelem. I proto ten název, nemusíte se bát vstoupit. Navíc zásadně neděláme věci, jejichž účelem by bylo vzbudit soucit a získat příspěvek. Máme tu řadu výtvarných talentů, ve zmíněné galerii jim děláme výstavy se vším všudy včetně vernisáží. Další klienti se zase realizují ve sportu, jiní v tanci: třeba naše taneční skupina Úlet bývá velmi vytížená během celé plesové sezóny. Je toho opravdu hodně, a to nezmiňuji nejrůznější akce a výlety.
Řekněte pár slov o chráněném bydlení. To je také určené vašim klientům?
Ne výhradně, našich klientů je tam asi polovina, ostatní jsou zvenčí. Zrovna nyní je k dispozici jedno místo pro ženu, kdyby měl někdo zájem. Jde o službu zajišťovanou našimi zaměstnanci a propojení s námi je i v možnosti účastnit se našich akcí, což je bohatě využíváno. Funguje to velmi dobře. Jsou to dva byty, jeden pro čtyři muže, druhý pro čtyři ženy. Adept musí být v každém případě nekonfliktní a ochotný se podílet na péči o společnou domácnost. Podařilo se nám pro ně získat i částečné úvazky v chráněných dílnách, takže všichni chodí do práce. Naši pracovníci to dozorují, pomáhají s různým vyřizováním či doprovodem k lékaři, ale nejsou tam stále přítomní. Pro případ potřeby drží pohotovost na telefonu, klienti vědí, kam mají zavolat. Mají větší možnost rozhodovat si o vlastním životě.
Kde čerpáte vy a vaši zaměstnanci sílu k práci, která nejspíš nepatří k práci, která nejspíš nepatří k profesím s perspektivou závratné kariéry?
Když někomu řeknu, kde pracuji, většinou se dozvím – to musí být náročné. Abych vám řekla pravdu, tak co je na mém místě opravdu náročné, je byrokracie a termíny s hrozbou sankcí za jejich nedodržení, zatímco klienti jsou v pohodě. Interakce s nimi je nabíjející, dává našemu snažení smysl. Napadá mě třeba X případů klientů, kteří, když k nám přišli, tak se všeho báli a nebyli schopní komunikovat s nikým cizím. Dneska chodí na všechny akce, zdraví se s lidmi, nemají problém. Nikdy nezapomenu na větu náhodou zaslechnutou od babičky jednoho klienta, zpočátku velmi náročného na péči, během dne otevřených dveří. Komusi řekla – tohle zařízení z něj udělalo člověka. Tohle vás dostane. Stejně jako splněné sny, občas na úrovni zázraku.
Povídejte…
Máme tu sportovní klub Ježci. Trénujeme, sportujeme, dnes už se pyšníme i účastí na pěti speciálních světových olympijských hrách. Před lety jeden z našich cyklistů dosáhl na zlato v domácích závodech. Bylo to sice skvělé, ale k naději na olympiádu odtud bylo ještě dost daleko. Národních vítězů všech disciplín je poměrně dost a kvóty na počet účastníků pro malé Česko nejsou velké. Olympioniky tak vybírá los. Po tom vítězství seděl ten cyklista se svým týmem a jak si tak povídali o všem možném, zasnil se a řekl, že by někdy rád letěl letadlem. V ten okamžik to vypadalo jako zhola nemožné. Jeho staří rodiče mu sen splnit nemohli a my taky ne. Asi tušíte, jak dopadlo to losování. Ještě týž den, kdy se o svůj sen podělil, měl v kapse letenku do Athén. Byl šťastný a my s ním. A je fakt, že kdyby nechodil k nám a netrénoval, tak by se to nestalo. Snům je třeba jít naproti.
Foto: Archiv Denní a týdenní stacionář Jihlava
Buďte první! Přidejte komentář