Odvaha, pracovitost, všímavost, schopnost reagovat na změny, trpělivost. Sestava vlastností nezbytných pro člověka, který chce dlouhodobě podnikat. Chce-li podnikat ve stavebnictví, pak obzvlášť. Firma Dalur profi s. r. o. Zdeňka Růžičky, specializovaná na odborné práce v interiérech, letos slaví třicetiny a práce má pořád nad hlavu. Jejímu zakladateli tedy zjevně tyto vlastnosti nejen nechybí, ale už se jeví, že jsou také nejspíš dědičné.
Co předcházelo vašemu rozhodnutí pracovně se osamostatnit?
Jsem vyučený truhlář a po sametové revoluci jsem byl nějaký čas „na zkušené“ v Německu. Tam jsem se naučil pracovat se sádrokartonem. Zkušenosti se pak hodily po návratu do Česka, kde jsem ve velké společnosti v Praze pracoval tři roky jako hlavní stavbyvedoucí. Odtud byl už jen krůček k úvahám, že při stejném pracovním nasazením jako pro korporát se dokážu uživit sám.
Firmu jste založil v roce 1995. Jakou měla podobu?
Jako sádrokartonáři jsme jezdili napříč republikou, od Olomouce po Plzeň, a soustředili jsme se na subdodávky na velkých projektech stavebních gigantů. Po dvou letech jsme k tomu přibrali i podlahy a dveře. Vzhledem k původní specializaci jsem k tomu měl blízko a takové doplnění bylo i logické; děláte-li příčky a stropy, proč ne taky to ostatní. V té době byla navíc expanze nových materiálů a technik, s nimiž si nikdo moc nevěděl rady, všichni se to učili… Kolem roku 2000 jsme ještě přidali velkoobchodní síť se sádrokartonářským materiálem. Tehdy už nás bylo kolem třiceti a nastupovala první krize ve stavebnictví. Když se to sečetlo s únavou z neustálého cestování, zavdalo to impuls ke změně kurzu.
Kam se kormidlo otočilo?
Vrátili jsme se ke konceptu rodinné firmy s jednou desítkou kmenových zaměstnanců a soustředili jsme se na zakázky s menším objemem přímo v regionu. Toho se držíme od roku 2001.
Prodejna je ale relativně nová. Kdy a proč přibyla?
Ta je vzorková, showroom. Otevřela v roce 2014, kdy jsme koupili objekt dnešního sídla firmy na Nádražní ulici. Tehdy jsme zároveň vytřídili dodavatele materiálů, se kterými jsme pracovali. Ponechali jsme si značky, které se nám o
svědčily v praxi jak kvalitou, tak perspektivou výrobců. Na ty se dnes specializujeme. O výrobcích víme všechno, umíme s nimi pracovat a u firem máme záruku, že se ze světa „nevypaří“. Showroom je dalším pilířem firmy a doménou mojí manželky Renaty. Na té leží kompletní péče o zákazníky. Umí jim pomoci s výběrem vhodného materiálu a celkovým sladěním designu, což je velmi důležité.
Dodávky tedy zajišťujete čistě vlastními lidmi?
Výhradně, a to včetně montáže. V prodejně si mohou zákazníci ty věci p r o h l é d n o u t , „osahat“, a díky tomu, že si ty vybrané firmy samy hlídají veškerý prodej, kvalitu a ceny, nehrozí, že bychom plnili nevděčnou funkci vzorkovnice, kterou lidé použijí jako zdroj informací pro následný nákup od překupníků na internetu. Z celého portfolia 90 procent těch věcí opravdu montujeme, jen 10 procent je přímý prodej, a to zejména různým subjektům, které to taky dělají a kupují materiál u nás.
Počítám-li dobře, na region se tedy soustředíte přes dvacet let. Pořád máte dost práce?
Práce je spíš přetlak, objednáváme na šest měsíců dopředu. Pelhřimovsko je v porovnání s okolními regiony díky velkým firmám s pěknými platy poměrně silný region, dost se tu staví. Máme práci i na velkých developerských projektech, aktuálně třeba na stavbě terasových domů v Pelhřimově. Spousta zakázek přichází na doporučení. Těší mě, že se na nás dokonce obracejí děti zákazníků, kterým jsme stavěli před dvaceti lety. Ze stejných důvodů přicházejí poptávky i ze vzdálenějších míst republiky, kde jsme kdysi dělali.
Ty odmítáte?
Občas ještě jezdíme, právě za těmi známými z minulosti. Praha, Brno. Ale sami ty zakázky nevyhledáváme. Ona se taky změnila doba. Ještě v devadesátkách bylo běžné, že chlap odjel v pondělí ráno a vrátil se ve čtvrtek večer, domácnost a děti byly na manželce. Jenže tu byl chudý kraj, platy nebyly vysoké, lidi jezdili do Prahy a jiných velkých měst vydělávat. Dnešní mladé rodiny to mají jinak, chtějí a mohou být u dětí spolu. Sehnat lidi, kteří by dnes kývli na několikadenní výjezdy, je dnes prakticky nemožné. Vize častého odloučení od rodiny vás tak může připravit o dobrého řemeslníka, který jde raději jinam. Tak se tomu musíme přizpůsobit.
Nemáte tedy v plánu přehodnotit limit deseti zaměstnanců nebo si vypomoci živnostníky?
Nemám. Chci to udržet v dimenzích, kdy jsem schopen si to naplánovat, zorganizovat a ohlídat. Se živnostníky se navíc plánuje špatně, mají vlastní zakázky a těžko se to dává dohromady, když na sebe práce musí plynule navazovat.
Když jsem si chystala podklady k tomuto rozhovoru, překvapilo mě, že jsem nenarazila na žádnou negativní kritiku. Ve vašem oboru vzácnost. Máte vysvětlení?
Myslím, že je to z velké části právě v tom množství lidí a zakázek, které si dokážu ukočírovat. Nestřílím nic od pasu. Nejdřív se se zákazníkem sejdu, prohlédnu objekt, v němž chce něco dělat, teprve pak doporučím materiál a udělám cenu. Následně se to ještě dotáhne v detailech se samotnými montážníky. Když začíná nová zakázka, ráno tam s těmi lidmi jedu, vysvětlím, co jsem si domluvil se zákazníkem, co se bude přesně dělat, případně že se to bude dělat jinak než jsou zvyklí, protože je tam nějaký speciální požadavek. Je to na úkor mého času, ale ovocem toho je pak spokojenost. Ráno jsem v práci první a odjíždím jako poslední.
Nejspíš se můžete opřít i o spolehlivý, stabilní tým zaměstnanců. Daří se vám ho doplnit, pokud přijde potřeba? Firmy si na toto často stěžují…
Z vlastní zkušenosti mohu říct, že třeba inzeráty při shánění zaměstnanců moc nefungují. Párkrát jsme to zkoušeli, nikdy to nebylo to pravé ořechové. Takže občas zafunguje doporučení, občas náhoda. Jako třeba nedávno, kdy se mi stal zaměstnanec ze zákazníka. A k tomu týmu… Lidé, které mám, jsou pracovití. Můj nejstarší zaměstnanec je můj ročník a dělá tu už 27 let. Dnes už tu pracuje i jeho syn. Rodinná atmosféra firmy se patrně také na kvalitě práce odráží.
I vy už máte ve firmě syny…
Když to zlehčím, tak ti jsou oba ve firmě od začátku. Název Dalur je totiž sestaven z jejich jmen, David a Lukáš Růžičkovi. Když jsem začínal, ještě ani nechodili do školy. Dnes už se na ně snažím to břemeno postupně překládat.
Jak se to daří? Nejste ten typ majitele, který sice „překládá“, ale změny nestrpí? Dovolíte synům, aby si zkusili také něco svého?
Právě díky synovi se už rozšířilo naše portfolio o stínicí techniku. Věřil, že to vedle těch podlah a dveří může fungovat. Podařilo se mu mě přesvědčit a měl pravdu – dneska děláme obrovské zakázky a celou tuto část má na starosti právě on. Rozvoji firmy bránit nechci, pokud to má hlavu a patu, proč ne. Rozhodně to konzultujeme. Ale v každém případě, pokud chtějí synové něco rozvíjet, musí to být na úkor jejich volného času. Já už jsem tomu toho svého času obětoval strašně moc a teď už bych si rád taky užíval volna. Doufám, že se ho tak do pěti let opravdu dočkám.
Foto: Archiv Dalur profi
Buďte první! Přidejte komentář