Už jen několik týdnů dělí Jihlavu od slavnostního otevření jedné z nejnáročnějších staveb v historii: Horácké multifunkční arény (HMA). Ta proměnila podobu celé lokality a přinesla naději, že Jihlava ztratí nálepku „město s Priorem“. Přitom stačilo málo, aby to dopadlo jinak. Na celou odyseu zavzpomínal jihlavský radní a manažer výstavby HMA Ing. arch. David Beke.
Nemáte čas číst? Poslechněte si článek v audio verzi.
O potřebě řešit budoucnost Horáckého zimního stadionu se mluvilo od roku 2003. Proč tak dlouho?
Protože to bylo a je složité téma, které potřebuje, aby se mu někdo intenzivně věnoval. A nikdo takový tu nebyl. Sám jsem při vstupu do politiky v roce 2006 patřil v naší organizaci k těm lidem, kteří z principu odmítali, aby to město vůbec řešilo. Neměl jsem žádný vztah ani k hokeji, ani přehled o hospodaření města či o komplexním fungování takových staveb ve světě.
Když jste se stal v roce 2014 radním, dožívající stadion už bil na poplach. Ve hře bylo několik řešení, i stavba na zelené louce. Nakonec „hora porodila myš“…
Stavba na zelené louce nikdy nebyla reálná, vždyť územní plán s ničím takovým nepočítal. Vůbec nevím, kdo s tím přišel, ale v planých diskusích se to ujalo. Ty čtyři roky tehdy byly úplně promrhané. To už jsem dobře znal souvislosti, díky svojí profesi jsem měl vhled, vedení města jsem nabízel spolupráci, vyzýval jsem je, ať tím někoho pověří na plný úvazek, aby mělo šanci se to pohnout… Nakonec jsme „byli odejiti“ do opozice a nástupci na konci volebního období prosadili usnesení o opravě střechy stadionu.
To by dnes byl na místě stejný starý barák v jiných barvách…
Rekonstrukce by si při technickém stavu objektu vyžádala astronomické náklady, o výsledku nemluvě. Všechno dohromady při existenci malého zimáčku mělo jediný racionální postup: demolici a novostavbu.
Kartami zamíchal podzim 2018…
Tehdy po volbách sehrálo roli i to, že se sešlo hodně nových zastupitelů nezatížených minulostí. Náš klub prosadil řešení stadionu do koaliční smlouvy. Dostal jsem ho sice na starosti já, ale bez velkého týmu, který se kolem toho následně vytvořil, bych to nedokázal. Za všechny bych vypíchnul vedoucí odboru rozvoje Alenu Kottovou, se kterou jsem prošel celým procesem. Lidí, kteří projektu pomohli, jsou ale desítky. Včetně těch, kteří do věci vstoupili jen krátce, ale z pohledu úspěchu realizace stavby v klíčových okamžicích.
Připomeňte některé z nich.
Když nové zastupitelstvo zrušilo usnesení o opravě střechy stadionu a schválilo vypsání veřejné architektonické soutěže na multifunkční arénu, bylo nutné zajistit financování. Obrátil jsem se na Miloše Vystrčila o radu. Ten mi řekl, že potřebuji podporu silného partnera, Kraje Vysočina. V jeho čele tehdy stál lékař Jiří Běhounek, člověk pověstně razantní. Hned 30. prosince jsme se za ním vydali, ale ne na úřad – raději do ordinace. A on slíbil, že se to s námi pokusí hrnout dopředu, když ukážeme, že to má smysl. Pro mě osobně to byl zásadní okamžik, bez toho bychom byli v patu.
A přišly i překážky…
Obrovské. Třeba s objektem nárožní hospody: nepatřil nám a byl v insolvenci. Kolize s termíny dotací, covid, válka na Ukrajině, strmý nárůst cen. Stop přípravě stavby, projektování, permanentní hledání úspor. Stálo by to za sepsání.
Jeden z řemeslníků mi řekl, že se prací na stavbě HMA bude chlubit až do smrti. Co je chloubou pro vás?
Dali jsme si manažerský cíl uhájit cenu. To často nedokážete ani u chodníku. Dle mých informací to kromě stavby sídla NKÚ bude teprve druhá velká stavba v Česku, které se podařilo dodržet rozpočet. Za to jsem na celý tým spolupracovníků opravdu pyšný.
Zdroj foto: Facebook Horácká arena
Buďte první! Přidejte komentář